Jedno dítě, žádné dítě?
Zažila jsme to asi každá z nás. Člověk přijde do věku, kdy se rodina a zvědavé sousedky nenápadně začnou ptát, jestli už jste si našli toho pravého. Jenže tím pravým to nekončí. Následně totiž všechny zajímá, kdy bude svatba, kdy bude dítě. Ani já jsem se otázce o partnerovi nevyhnula, nicméně poměrně brzy jsem byla těhotná, a tak jsem otázku svatby a dítěte celkem přeskočila. Jenže svatbou a dítětem to nekončí. Mé dceři jsou momentálně dva roky a já jsem před další zvídavou otázkou mého okolí – tak kdy bude druhý, co?
Jak se s oblibou říká, člověk míní, život mění. Já jsem typ člověka, který nerad plánuje věci dlouhodobě, tak ani moje dcera nebyla úplně plánovaná. Když jsem byla těhotná, měla jsem najednou jasno o své budoucnosti, jako ještě nikdy v životě. Jelikož jsem otěhotněla rovnou po vysoké škole, budeme mít hned druhé dítě, abych si „odbyla“ rodičovskou, a pak hurá do práce. Víc dětí jsem nikdy nezamýšlela. Každopádně, teď zpětně můžu říct, že plánovat něco takového v těhotenství s prvním dítětem je při nejmenším úsměvné. Načtete si tisíce diskuzí a stejně nikdy nemůžete reálně vědět, do čeho jste se vlastně pustili.
A pak to přišlo. Můj dokonale naplánovaný porod málem skončil tragicky (a to doslova), následovaly hodiny odloučení od mého dítěte, problémy s kojením, hormony v šestinedělí. Strach o dítě se střídal se strachem, jestli náhodou nemá hlad, jestli mám dost mléka, jestli dýchá, jestli dojedu včas na kontrolu k doktorce. Následovaly ukrutné koliky, probdělé noci, které nás provází až do teď (naštěstí už ne kvůli kolikám, ale protože se prostě princezně nechce spát). Těch prvních pár měsíců jsem byla jako v bublině. A teď zpětně, ačkoliv to říkám s těžkým srdcem, nerada vzpomínám na období, kdy byla dcera miminko. Jednoduše toho stresu a strachu bylo tolik, že úplně přebyly všechno to krásné. Možná si to moc beru, každý jsme jiný. Ale jakkoliv své dítě miluji od první vteřiny jejího narození, nemohu si pomoc s myšlenkou, že tak zhruba od půli roka si život s ní skutečně užívám.
A čím je starší, interaktivnější, tím víc mě naše souznění baví. Když zrovna neleží v záchvatu vzteku na zemi, tak je to skvělý parťák na výlety, aktivity, prostě všechno, po čem jsem kdy toužila ve spojitosti s dítětem. Myšlenku na druhé dítě jsem v sobě držela opravdu dlouho. Poctivě schovávám věci po dceři, přeci na to druhé. Až po docela dlouhé době jsem si začala uvědomovat, že ono druhé dítě v mé hlavě vlastně není chtěné, je to jen zažitý algoritmus v naší společnosti. Máš úplnou rodinu, máš kde bydlet, pořiď dítěti sourozence s co nejmenším věkovým rozdílem, přeci ho tu nenecháš jednou na světě samotného. Několikrát jsem se přesvědčila o tom, jak hluboko je tahle myšlenka v lidech zakořeněná, jak nechápaví někteří umí být nad Vašimi rozhodnutími. Nechci obhajovat svá rozhodnutí, ale jsem přesvědčená, že nejsem jediná, kdo to tak vnímá, a proto bych ráda napsala důvody, které mě vedou k tomu mít jedno dítě.
Já mám s mojí mamkou skvělý vztah a narozením mojí holčičky se mi podstatě splnil sen, mít jednou to samé se svou dcerou. My jsme sice dva, ale s velkým věkovým rozdílem a přišlo mi fér, že jsme si maminku každý užili v tom nízkém věku tak nějak samostatně. Další věc, která se mi v hlavě pořád točí, mám krásné zdravé dítě, proč to „riskovat“ znovu, když už vlastně mám to, co jsem vždy chtěla. Kromě mé psychické nepohody z porodu a šestinedělí mám i spousta jiných praktických důvodů. Bydlíme v bytě, máme jeden dětský pokojík. Je mi jasné, že si řeknete no a co, dáš tam palandu, dětí tam může být víc. Pro mě je ale pohodlí mého dítěte důležité. Já jsem nikdy v životě nemusela sdílet pokoj se sourozencem, nechci to ani pro své dítě. Momentální pandemie nám ukázala, jak vratké mohou být naše příjmy, jak náročné to může být s jedním dítětem, natož se dvěma. Mám v okolí rodiny, které mají více dětí, ale třeba nikdy nebyli v zahraničí. Netvrdím, že je to špatné a že jsou děti méně šťastné, ale pro mě to není cesta. Třeba je to ode mě sobecké, řeknete si. A já to nikomu nevymlouvám. Asi je, asi mi vyhovuje, že už nemusím řešit dokola jen kojení – procházku – kojení a čím je dcera starší, tím méně se mi do toho koloběhu chce zase vracet. Každý máme nějaký životní styl, naštěstí žijeme v době, kdy jsme svobodní a můžeme si život zařídit, jak potřebujeme a ne, jak od nás společnost očekává. Pokud máte podobné myšlenky, stůjte si za nimi, je to váš život a život vašich dětí, nic důležitějšího na světě není. Možná i já jednou dojdu k druhému dítěti, nikdy neříkám nikdy, ale už vím, že 3 roky rozdíl mezi sebou moje děti mít nebudou.
Jsem máma. Jsem máma jednoho dítěte a výrok jedno dítě, žádné dítě opravdu nenávidím. A co vy? Máte také nějakou takovou hlášku, kterou nemůžete vystát?
Já se pro druhé neplánovaně rozhodla až skoro po 6 letech od prvního. Po narození prvního jsem si říkala že do druhého už fakt nejdu. Měla jsem to podobně jako autorka článku. Po těch 6 letech jsem si to ale rozmyslela :-) No a teď je doma 8 měsíční brouček. To miminovské období tentokrát ubíhá pocitově rychleji, ale i tak až se těším až bude chodit a mluvit a bude to za námi. Na miminka mě moc neužije. A 6 letý věkový rozdíl je pohoda. Starší brácha nežárlí a umí fakt pomoct, malého miluje a ochraňuje, všem se s ním chlubí a umí si s ním i hezky pohrát. Výrok jedno dítě, žádné dítě se mi nelíbí... jako chápu že ty maminky které měly 2 a víc dětí hned po sobě jsou z toho utahané, ale byla to jejich volba. Mám i pár kamarádek které nechtějí děti vůbec. Umím to pochopit, nevidím v tom nic sobeckého, naopak, přijde mi že člověk který je spokojený s tím jak to má je pro společnost největším přínosem. Nejhorší jsou ti, kteří si pořídí více dětí a pak nadávají že nedostávají sourozenecké slevy, nějaké dávky a podobně. Každý by si měl rozmyslet a přehodnotit na co má a nemá, finančně, fyzicky i psychicky.
OdpovědětVymazat