Kristýna Žáková

Potkáte se se mnou na pobočkách KC průhon - Řepy, Studio Sankalpa - Hloubětín a Roztoky. 

Jaká byla moje cesta k hudbě?

Nejvíc si pamatuji zpívání ve sprše s mámou, a také jsem nejspíš poslouchala všechno, co se doma poslouchat dalo. Rodiče si pravděpodobně všimli, že se k hudbě mám, a tak jsem nastoupila do Kuhnova dětského sboru. Kromě zpívání a základních not jsem se tam také setkala se zásadami správného dýchání, což mi pomohlo nejen v hudbě, ale zcela obecně i v životě. Chodila jsem ve školce na flétničku (zpětně velké díky paní učitelce, že vydržela to pískání) a v nějakých šesti, sedmi letech nastoupila na ZUŠ na violoncello k paní učitelce Ahmedové (především proto, že bylo jediné volné a schůdné – housle údajně moc skřípaly a klavír by se domů nevešel). 

Na ZUŠ jsem působila v lidovém souboru a postupně si hraní a zpívání víc a víc užívala. Posouvání smyčce po struně se postupně proměnilo v místy příjemné hraní. Působila jsem také v komorním a nakonec i symfonickém orchestru. Během studií na gymnáziu mě moje učitelka představila Renatě Strašrybkové, která učí cello na Pražské konzervatoři. Po jedněch letních kurzech bylo rozhodnuto. Připravila jsem se s její pomocí na přijímačky a dostala se k ní do třídy. Je to nejlepší pedagožka jakou jsem kdy poznala. Studovala jsem konzervatoř a gymnázium zároveň. Následně jsem se dostala na Royal Academy of Music v Londýně, kde jsem ve hře na cello ještě dva roky při magisterském studiu pokračovala. Svůj absolventský koncert jsem odehrála před porotou a diváci se mohli připojit online.

Jako čerstvá absolventka jsem se ocitla zpět v Česku, ve světě otřeseném pandemií a upřímně řečeno moc nevěděla, kam dál směřovat. Něco málo jsem ale naštětí tušila – velmi mě zajímala současná vážná hudba, začala jsem se zaměřovat na sólové kusy pouze pro violoncello, a také jsem si přála, aby byl svět vážné hudby o něco vlídnější a inkluzivnější a méně elitářský. Jako sólová cellistka, která si kontakty v Praze nikdy pořádně nevybudovala, jsem neměla jak se na pražské scéně uchytit. Cestu si tedy nakonec nějak vyšlapávám sama. Mám za sebou projekt hudby ve virutální realitě, který podpořilo ministerstvo kultury, provázela jsem na státním zámku Konopiště, soukromě učím, pořádám domácí koncerty a čerstvě jsem se přidala do týmu Hudby pro radost.

Co mě baví na práci v Hudbě pro radost?

Vzhledem ke svému hudebnímu vzdělání se toho mám hodně co odnaučovat. Veškeré moje reakce na hudbu podléhají mým zkušenostem, vědomostem a konceptům, které mi vštípilo hraní na cello. Reakce malých dětí na činnosti, které děláme, na hudbu, kterou jim pouštím a i jen na můj hlas, jsou pro mě nesmírně zajímavé a inspirující. Radost z hudby teď vnímám ještě nějak jinak, daří se mi se odklonit od soustředění se na výkon a zabývat se zvukovou hmotou, kvalitou tónu, svým pohodlím a radostí z hraní.

Jak a při čem relaxuji?

Moc ráda vařím, zahradničím, koukám na filmy a chodím na výlety.

Jaká hudba je mému srdci nejbližší - co ráda poslouchám?

Mám ráda veškerou hudbu. Na žánry se moc neohlížím. Pokud mě něco zaujme, je mi jedno, jestli to je jazz, klasika, pop, folk, balkánská dechovka, rap, či cokoliv jiného. Snažím se aktivně vyhledávat novou hudbu a zůstávat co nejotevřenější při jejím poslechu.

Prozradíte něco, co o Vás třeba nikdo neví?

Letos jsem se naučila míchat omítku, kterou mi pochválil i zednický mistr Břenda.